Úvod

 O hadech se traduje spousta pověr a hrůzostrašných historek. Ovšem co pravdy na nich je, to lze zjistit až bližším zkoumáním. Tím nejlepším způsobem je nějakého si opatřit a být mu tak nablízku denně. Stránek zabývajích se chovem "drobotiny" existuje relativně mnoho. Kvalitativně je ovšem dost podstatný rozdíl mezi tím, máte-li doma užovku nebo několikametrového mazla, vážícího několik desítek kilogramů. Mít takové zvíře je podobný závazek, jako mít např. koně. Ale jako s koněm existuje zde jedna podobnost - dá to víc práce, ale zážitky, které lze prožít s takovýmto zvířetem, vám tuto práci bohatě vyváží.

 Každý si ovšem nemůže dovolit chovat krajtu, jichž existuje hned několik základních druhů: tmavá, písmenková, mřížkovaná. Mírný zmatek v názvosloví navíc způsobuje, že si lidé jednotlivé druhy pletou a latinský název Constrictor popisující jen základní vlastnost těchto hadů, tedy škrtič, nese dokonce přímou vinu na tom, že neškodného a krásného hada z jihoamerických pralesů Hroznýše královského (Boa Constrictor), se lidé zcela zbytečně obávají, protože jsou přesvědčeni, že vyroste do pěti a více metrů. Chudák hroznýš. To si nezasloužil. O tomto mimořádně klidném a proti krajtám relativně malém hadovi se zmíním ještě na jiném místě.

 Krajty. I v českých podmínkách do pěti metrů dorostou zcela běžně, v teplejších pásmech nejsou výjimečné ani sedmimetrové. Na tomto a dalším obrázku je nejklidnější a nejmírnější ze všech opravdu velkých hadů - krajta tmavá, lat. názvem Python molurus bivittatus - nazývá se však občas také nesprávně tygrovitá (což však je menší a agresivnější nominátní druh s lat. názvem Python molurus molurus se stejnou kresbou, jen víc do kávového odstínu) podle charakteristických žlutých pruhů na tmavém podkladě nebo barmská podle místa původního rodiště - v amerických pramenech ji tedy najdeme pod názvem Burmese python. Bývá nejčastější atrakcí ve filmech, kde má hrát opravdu velký had. Tato krajta je velmi snadno ochočitelná, přesněji řečeno (protože hada ochočit nelze!) díky své přizpůsobivosti a vrozenému klidu si snadno zvykne na lidi ve svém okolí a při správném přístupu na člověka nikdy neútočí, ačkoliv na takovéhle děti by si jistě troufnout mohla velmi snadno. Ostatně je tu jeden zajímavý příběh statečné rodiny, která zveřejněním fotografie krajty, nechající se klidně tahat za ocas, rozpoutala doslova hysterii takzvaných ochránců přírody a celý loňský rok bojovala za právo si tohoto mazlíka ponechat. Tento příběh je k dispozici po kliknutí na obrázek. Rodina absolvovala bezpočet soudních stání, návštěv hygieniků, soudních znalců a dalších lidí, kteří se domnívali, že vědí tolik, aby do toho mohli mluvit. Není to pěkné čtení a je bohužel i tendenčně zkreslené stejně jako množství jiných "dokumentů", které se na Internetu objevují. Pozitivních stránek, které vytvořili sami chovatelé těchto krásných zvířat, je velmi málo. Celý příběh má ale šťastný konec a jsem rád, že vám jej mohu nabídnout v české nebo originální anglické verzi.

 Tato stránka je proto věnována lidem, kteří, stejně jako já, touží po tom, alespoň na kousek svého života se ocitnout v blízkosti opravdu velkého hada, moci jej pozorovat, jak žije a být v jeho blízkosti, ale zatím si něco podobného nemohli dovolit nebo se prostě bojí, že by to nezvládli. Prostudoval jsem spoustu nejrůznějších podkladů, spoustu odborné i bulvární literatury, sbíral vědomosti (také díky Internetu) po celém světě, než jsem se odvážil svůj sen zrealizovat. Zjistil jsem, že o krajtách existuje podstatně víc článků ukřičených, velmi hysterických a dokonce naprosto obludných blábolů, vydávajících se za seriózní informace, než těch normálních, kde lidé dokonce popisují svůj smutek nad její ztrátou. Díky tomu si krajty i hroznýši nezaslouženě získali špatnou pověst, kterou podporují i lidé, kteří si svůj sen zrealizovali bez základních znalostí a bez přípravy, aby nakonec výsledkem jejich snahy bylo jen zklamání nebo v horším případě nehoda, končící euthanizací hada.

Cítím se přítomností své krajty obohacen o jiný pohled na svět a rád se s vámi o něj podělím.


Test slabých povah

 Jako nadšený herpetolog mám vždycky dobrý pocit, když ode mne odchází návštěva, které první reakce na hroznýše nebo krajtu bývá úlek a zděšení, ale nakonec je nadšeně hladí a nechává se fotit s některým z nich. Mám tak dojem, že jsem zase u někoho zbořil hloupé předsudky a získal ho k tomu, aby je vnímal takové, jací jsou.

 Pro ženu (protože každý chovatel má jistě nějakou nablízku) je fyzický kontakt důležitý a teprv tehdy, dokáže-li se natolik zbavit strachu, aby se s nimi dokázala pomazlit, je jasné, že to nedělá jen proto, aby vám udělala radost. O to větší rány moje žena způsobuje našim návštěvám, kterým nejprve ukazuji hady já a když se návštěva obrací na ni se slovy: "Ty mu to trpíš? Jak to můžeš vydržet?" a tak, bere si je sama. Tím prolamujeme většinu bariér. To, že se jich nebojí ani "ta slabá žena" je tou poslední kapkou. Je to pěkné komické číslo, fotoaparáty cvakají, videokamery běží. Prostě legrace.

 Tuhle jsem si doma vytrestal jednu kamarádku - tedy vlastně manželku kamaráda. Pořád do mně ryla a pošťuchovala, už nám to všem (včetně kamaráda!) lezlo na nervy. Moje žena vzorně spolupracovala: V obýváku máme ve stěně malé terárium na odchov mláďat. Je to udělané jako šuplík s vysokou přední stěnou (o kousek níž na obrázku) a měl jsem tam krajtu, dokud byla malá. Teď je terárko prázdné. Dali jsem do něj jako dekoraci takového malého gumového hádka, asi jako malá užovka. Sedím si vedle, tahle dloubalka přišla a hned začala: "No jo, vy jste blázni, to už zase máte novýho hada?" Moje žena: "Jo, coby ne. Velký škrtiče už známe, tak teď zkoušíme něco jedovatýho." Hned jsem se chytil a říkám: "No jistě, už nějaký zkušenosti máme. Ale pojď se podívat, jak je pěknej!" Hned zacouvala (ona se totiž bojí) a má milounká žena terárko pootevřela, aby ukázala, že je gumovej. Ale já pokračuju: " No počkej, to nemůžeš takhle bez přípravy otevřít - co kdyby vylít? Moment, já ho radši chytnu, už to umim, to musíš takhle za koneček a rychle . . " Vytáh jsem ho ven, trochu s ním potřepával a jdu k týhle dloubalce - no efekt maximální, moc škoda, že jsem neměl kameru, to by bylo neváhej a toč - kdybychom byli u okna, věřím, že letí ven, ačkoliv bydlíme dost vysoko. Výsledek? Slíbila mi, že už si ze mně nikdy legraci neudělá a stala se z ní velmi hodná, chytrá holka. No, tohle ale asi hned tak nezapomene. Já vím, správný terarista by se takhle chovat neměl, ale věřte mi, tahle si to opravdu zasloužila.


Několik dobrých zásad

 Velký škrtič není zvíře pro každého. Má svá specifika, která si každý musí uvědomit, než si jej pořídí. Uvedu zde několik zásad, které považuji opravdu za důležité. Možná to nebude přesně to, co čtete jinde, ale mně se osvědčují.

Aby chovatel i had byli spolu spokojeni, musí se podle mne dodržet všechny bez výjimky:

 * Had bude součástí rodiny - jeho terárium bude umístěno tam, kde ostatní obyvatelé rodiny nejvíc jsou! Důsledek? I když si bude déle zvykat, bude lidi vnímat jako součást svého okolí a jejich pohyb bude mít přesně zmapován. Divili byste se, jak moji hadi poznají jakoukoliv návštěvu a reagují na ni (se zájmem!). Psa byste taky nenechali žít ve sklípku stranou od lidí. Z toho rovnou přirozeně vyplyne také vztah ostatních členů rodiny k hadovi. U velkých hadů stejně chovatel bude později potřebovat pomocníka.

 * Terárium musí být snadno a spolehlivě uzamykatelné! Tato podmínka je důležitá oboustranně - aby had nemohl utéci, je samozřejmost. Je však třeba u dospělého, velkého hada myslet i na děti, jejich návštěvy, ale třeba i nemístnou zvědavost jiných příchozích právě v případě, že terárium bude umístěno na snadno viditelném a frekventovaném místě! Nemusíte být vždycky doma!

 * V teráriu by neměl mít žádný úkryt! Důsledek? Celé terárium bude vnímat jako svůj úkrytový a bezpečný prostor, ze kterého bude (muset) pozorovat okolní pohyb. Tím si na něj zvykne, nezdivočí a na vstup chovatele bude reagovat s podstatně menším stresem. Had zmizelý v úkrytu se také nedá kontrolovat!

 * S hadem se chovatel musí zabývat - nejméně jednou za dva až tři dny by ho měl vyndat! Důsledek? Nejvíc nehod nastává v okamžiku krmení. Pokud chovatel do terária vůbec nebo jen minimálně jde - třeba právě jen krmit, zvíře se naučí útočit, jakmile se otevřou dveře a skočit po všem, co se pohne. To je zejména u krajt dost nebezpečný zvyk!

 * Než si ho koupí nový chovatel, ať si nechá na sebe pověsit dospělého jedince a uvědomí si, že tohle nyní bude na dalších 20 let jeho kamarád. Tu zodpovědnost musí pocítit a přijmout, jinak by si měl koupit křečka. Za optimální věk budoucího kupce považuji něco mezi 30 a 45 lety. To není moc velké rozpětí. ALE! Po 30 má budoucí chovatel většinou už stabilizovaný rodinný život, odrostlejší děti (to je velmi důležité u větších hadů) a zajištěnou existenci ve vlastním bytě. Po 45 není jisté, jestli hada chovatel zvládne ještě v 70 - a to je věk, kterého se v zajetí průměrně dožívají!

 * Nepřecpávat! Krmit tak, jak doporučují na amerických internetových stránkách nejpozději jednou za deset dnů - takhle se krmí jen mláďata, jinak to je zrůdnost! Tihle hadi nejen že umí dlouho hladovět beze škody, ale jejich organismus dokáže zužitkovat naprosto vše. V tomhle směru hroznýši mají víc rozumu než chovatelé, ale krajta je při chuti stále. Jenže do deseti let je po ní. Důvod? Obezita!

 * Nikdy nenechat hada volně se potulovat po bytě! Musí mít svůj vlastní prostor. Důvodů je mnoho a možnost útoku na člověka kupodivu není tím nejdůležitějším. Ten hlavní je totiž ochrana zdraví hada. Nadměrné sucho lidského obydlí nebo horko lokálních topidel, snadná možnost úrazu (např. stržení kůže břicha hadovi, který leží za dveřmi), vyhazování věcí z nábytku všude, kde proleze atd. atd.

 * Chovatel by měl vždycky začít od mláděte. Nejen že se oba naučí vzájemnému přístupu a chování ještě v době, kdy to není pro chovatele nebezpečné, ale pomůže to i v adaptaci hada na lidské obydlí. Čím menší had bude, tím líp. Vše, s čím mládě přijde do styku, bude už navždy považovat za normální.

 * Začínajícímu chovateli zejména u velkých hroznýšů a krajt po svých zkušenostech doporučuji zásadně samice i přesto, že bývají větší. Jejich povahové vlastnosti jsou víc předurčeny ke klidu a vyrovnanosti, možná i trochu pohodlnosti - i když i skvělou samici lze nevhodným přístupem zkazit.


Rozhodli jste se krajtu si pořídit a jste přesvědčeni, že jí dobré podmínky zajistíte?
Výborně! Mám radost a pro vás spoustu užitečných informací!

 Než si krajtu pořídíte, měli byste mít přesnou představu, kde bude bydlet. Nemůžete ji totiž hned umístit do terária, ve kterém bude bydlet v dospělosti, v tom je trošku problém - tam by se ztrácela a z tak velkého prostoru by byla stresovaná. Proto než si krajtu vůbec přivezete domů, měli byste tam už mít připravený a vybudovaný dočasný prostor, který bude pokud možno i odzkoušen z hlediska teploty a vlhkosti. Je dobré po vybudování nechat jej fungovat nějaký čas "naprázdno" bez obyvatele. Zjistíte tím totiž snadno, co je třeba ještě před osídlením vyladit a budoucí terárium se i zbaví nepatřičných pachů (lak, lepidlo, vypalování svítidla atd.).

 Vůbec tím nejhorším možným způsobem koupě je náhlá neuvážená investice bez patřičných znalostí, přípravy a zázemí. Had není štěně a má své nároky, jejichž splnění zaručí mimo jiné i vývoj zdravého, klidného a nestresovaného jedince. Pro hada je totiž velkým stresem i každé stěhování do nového terária. Znamená pro něj vytržení z klidných jistot, zásadní změnu prostředí. Díky stresu může u něj dokonce propuknout některá z chorob, jejíž léčení bude pro vás časově i finančně náročné.

 Já jsem tento přechodný problém vyřešil dočasným pobytem v teráriu, vybudovaným minimálními náklady z jednoho pole standardní bytové stěny, jak jsem již zmínil výše. Do tohoto pole jsem si nechal vyrobit u normálního sklenáře zásuvný celoskleněný lepený šuplík s vysokou přední stěnou. Vzadu nahoře je umístěna lampa pro kuchyňskou linku zakrytá sololitovými deskami, které zabraňují hadovi, aby se mohl připálit ve snaze jít za větším teplem. Přepážka pak umožňuje "slunění" ve zvýšené poloze, na dno používám Lignocel: mleté kokosové slupky - k dostání jako lisované brikety v každé akvaristice (podrobnosti níže). Tento šuplík nám obvykle slouží k odchovu mláďat hroznýšů nebo se skleněné šuple vyndá, uschová a pak prostě slouží dál normální díl obytné stěny. Toto řešení má několik předností:

 Tím, že zvířátku umožníte adaptaci na vaše domácí prostředí, byť v malém, dočasném teráriu, jste ale získali čas na vybudování nového, definitivního a kvalitního terária, které pro opravdu velkého škrtiče bude muset splňovat podstatně vyšší nároky.


Začínáme!

 Je to malinké, je to hezké, prostě k pomilování. Krajtule koupená u chovatele nebo v terarijních prodejnách (nedoporučuji v žádném případě burzu!) je obvykle ve věku kolem jednou až dvou měsíců. Má kolem 60 cm, silná je jako palec. Vine se hezky mezi prsty, ráda a ochotně žere i visíc na ruce, klidně vám vleze i za límec a prozkoumá cokoliv, kam bude puštěna.

 Ale pozor! Tahle žouželka fantasticky rychle roste! Během prvního roku vyroste i ke dvěma metrům! Je to dáno geneticky a je to logické - hádek se musí co nejrychleji dostat do velikosti, kdy mu běžní predátoři už nebudou moci ublížit. Toto období rychlého růstu trvá naštěstí jen do doby puberty - do dvou let. Pak se růst výrazně zpomalí. Do té doby je to také poměrně nervózní zvířátko. Klidně i na svého chovatele bude odstrašujícím způsobem podnikat výpady s tlamkou dokořán, syčet, vzpouzet se a třeba i kousne!

 Není divu, že nezkušený chovatel propadne zmatku. Rychle přibývající, stále hladový hádek s ošklivým chováním si ale nezaslouží zatracení. Je třeba si uvědomit, že je to vlastně takové batole, zlobivé mimino zatížené navíc geneticky přesvědčením, že každý mu chce ublížit. Pokud v této době chovatel ztratí o hádka zájem a nebude s ním v kontaktu, už nikdy si na něj zvíře tak dobře nezvykne, protože co se naučí do dvou let, to v něm zůstane navždy! Byť s opatrností, vyplatí se krajtu alespoň obden vyndat, věnovat se jí, učit se s ní vycházet, pozorovat její nálady a užívat si její přítomnosti. V té době ani její kousnutí není nijak nebezpečné.

 Vyndavání nervózní krajty není tak složité, jak by se mohlo zdát - důležité je dát jí čas, aby se zorientovala. Opatřete si tak půl metru dlouhou tyčku, třeba dřevěnou, a tu před kontaktem rukou lehce přiložte krajtě na hlavu. Nejen že ucítí pach dřeva, ale ten dotek je natolik nepodobný jakémukoliv zvířeti, že ji nebude nutit k loveckým ani obranným výpadům a vy získáte odstup, potřebný pro zjištění první reakce zvířete. Ideální je, pokud má tyčka i váš pach - na to stačí ji předtím uchopit do dlaně. Později, jak se zvíře bude zklidňovat, budete moci používání tyčky zcela vypustit a nakonec dospělého hada budete klidně vyndavat holou rukou a na tyčku si už ani nevzpomenete. Jen nesmíte zapomenout na citlivost hadího čichu:

 Dobrým návykem, který toto riziko minimalizuje, je vždy před manipulací si umýt ruce mýdlem. Mýdlo jakékoliv pachy spolehlivě překryje a pro hada se stane vaším typickým pachem, který v žádném případě neodjistí jeho lovecké reflexy.

 Ano, její zoubky jsou velmi ostré, o tom není pochyb. Jsou tak ostré, že jejich zakousnutí není ani cítit! Jenže právě díky tomu a také proto, že její zuby nejsou určeny ke zpracování kořisti, ale jen a výhradně k jejímu přidržení, jsou naprosto čisté a následkem není nic víc, než pár kapek krve, která prakticky ihned přestane téct a ranka se rychle zacelí. Příští den už ji ani nenajdete!

Netřeba propadnout zmatku - opatrně uchopíte zvíře na krku hned za hlavou a pokud se samo nepustilo hned, vyprostíte zoubky tím, že kousnutou končetinu vtisknete ještě víc do krku. Zoubky jsou totiž zahnuté zpět a budete-li hned tahat ruku ven, ani had sám se nedokáže pustit! On totiž už mezitím stejně přišel na to, že:

 I tohle je ale pro vás oba dobrá zkušenost. Vyškolila vás, kde jste udělali chybu - co způsobilo, že se krajta rozhodla pro tak krajní řešení, protože tím útok na vás bezpochyby je. Pokud se jí budete i nadále věnovat a neuděláte některou z dalších hrubých chovatelských chyb, o kterých se zmíním později v ochraně a prevenci, už se to nikdy v budoucnu a krajtí dospělosti nebude opakovat. Pak už by šlo o víc než jen o propíchlou kůži.


Každodenní provoz

 Tím, že ji skoro denně budete vyndavat, naučíte ji důležitý návyk, zcela opačný než bývá obvyklé: skoro žádný váš vstup do terária neznamená lov a kořist. Zvýšená pozornost, to ano, ale rozhodně neskočí po prvním pohybu, který se mihne. Pokud krmíte, chováte se jinak: pootevřete jen kousek, hodíte kořist, zavřete. Pokud ji však chcete vyndat nebo čistit, otevřete dokořán, děláte hluk, přiblížíte k ní pomalu ruku a necháte ji zorientovat, pokud se k ní sune i se smyčkou, neutíkáte, ale naopak počkáte, až si vás očichá. Postupně se zorientuje natolik, že lze skoro odezírat, jak kouká: co už zase chceš, no jo, tak já se teda zase nechám vyndat, když ti to udělá radost...

 Určitě hodně s krajtím temperamentem dělá i teplota uvnitř terária. Obecně jim vyhovuje nižší teplota než subtropickým hroznýšům. V teplotě místnosti, kde je asi 23 st, je zcela spokojená a v teráriu, kde má možnost i vyšších teplot, bývá jen kouskem těla na topném kameni a nemá tendenci vyhledávat vyšší nebo teplejší místa. Pokud bych ji násilně držel v teplejším prostředí, kde by si nemohla teplotu sama volit, určitě by se to negativně projevilo na chování. V tomto svém poznatku proto považuji zahraniční (ale i tuzemské) informace o termostatem regulovaných denních teplotách kolem 30 st (a v noci nikdy pod 22 st!) pro tmavky za zcela zcestné. Jako malá by sice měla mít poněkud vyšší teplotu, ale pokud se to přežene, nastartujete díky zvýšené teplotě ještě rychlejší růst a v jednom roce svého věku může mít vaše krajta při dostatku krmení i tři metry! Takto vypadá tatáž krajta jako nahoře ve stejném teráriu po půl roce i při zcela střízlivém krmení a denní teplotě 27 st!

 Dalším důležitým parametrem, který je třeba udržovat, je vlhkost uvnitř terária. Jako malá měla krajta v tomto teráriu vlhkost kolem 70%. Je to dáno pozoruhodnou a velmi příjemnou vlastností Lignocelu - umí totiž vstřebat až čtyřnásobek své hmotnosti vody! Při tom si však zachovává naprostou sterilitu. Jeho schopnosti jsou velmi praktické z mnoha důvodů:


Z důvodu rychlejšího načítání stran dále v četbě pokračujte v kapitolce

Nemoci

 

  iFAUNA - internetový server pro chovatele

© Daimon